Jaroslav Šíma: Svět ze sedla motocyklu je úžasný

Jardo motorkáři, mezi kterými jste oprávněně za ikonu jsou jedna velká rodina, ve které si navzájem tykáte. Co tu vaši jednostopou rodinu vytváří, definuje? Je to vůně benzínu, vítr ve vlasech, přímý kontakt s přírodou na cestách?

No je to především láska k motocyklům a také jízda na nich. O větru ve lvasech se v mém případě už hovořit nedá, ale s tím bezprostředním kontaktem s přírodou a poznáváním, plně souhlasím. 

Můžu vám tykat, přestože jsem na motorku nikdy nesedl, snad s výjimkou dětských vyjížděk po ulici na „pinckovi“, a mám ke dvou kolám obrovský respekt?

No jasně, že ano, my motorkáři si tykáme automaticky a i kdybych nejezdil na motorce, tak jsem si řekl někdy po padesátce, že budu všem tykat. Jelikož jsem ale slušně vychován, tak mi to pár let trvalo, ale po šedesátce jsem si už fakt přestal brát servítky. 

Děkuji za přijetí do širší rodiny (úsměv). Čím bys mě zbavil respektu možná až strachu ze dvou kol? Já bych se cítil na cestách zranitelný, nejistý…

Jó, to je těžká věc, na každého totiž platí něco jiného. Snažil bych se to „vybarvit v co nejhezčích barvách. Tím, jak je svět ze sedla motocyklu úžasný…  

Tebe si motorka získala čím?

No u mě je to trochu složitější. Já byl vychován pro čtyři kola, ale vše se změnilo známostí s mojí budoucí ženou Lenkou, se kterou už oněch 40 let cestujeme společně na motorce. 

Když jezdím po českých cestách za volantem auta, tak často míjím pomníčky s motorkářskou pneumatikou či kolem. V tu chvíli si uvědomuji, že je asi klíčové, že než mladý člověk usedne na motorku musí si v sobě vybudovat respekt k síle stroje i jeho nebezpečím. Souhlasíš, že motorkář musí ke své první motorce dospět, dozrát?

Ano, to jsou velmi smutné chvíle. Na motorce to chce mnohem větší respekt než v autě. V tomto případě se mi vždy vybaví věta z mého oblíbeného filmu Sedm statečných „Hrdinů jsou plné hřbitovy“.

Jak se vůbec rozděluje motorkářská rodina? Na cesťáky, harleyáře, enduráky, teréňáky…?

Přesně tak. A také na kafíčkáře. To jsou ti, kteří si zajedou pár kilometrů k nejbližší kavárně či cukrárně. A také na závoďáky, ale ty pokud mají rozum, tak jezdí především na okruzích, kde je to mnohem bezpečnější než na silnici. 

Na komunitě motorkářů se mně strašně líbí, že se pravidelně a rádi setkáváte. Co je hlavním tématem při těch setkáních? Rozebrat své stroje, povykládat si zážitky nebo si společně „zablbnout“?

Rozebrat dnes už těžko. Ta šikovnost českých kluků, kteří si dokázali motorku rozebrat a zase složit, je za poslední roky ta tam. Takže buď si na nějaké vyjížďce společně zajezdit, nebo si povyprávět o svých zážitcích z cest. Pro nás mototuristy je to hodně typické!

Ty jsi samozřejmě výjimkou, která ale může potvrzovat pravidlo. Je láska k řídítkům záležitostí mladé generace nebo je to láska na celý život a kdo za ně jednou sedne, tak už ze sedla nesleze?

Je to opět velmi individuální, ale znám spoustu motorkářů, kteří v určitých letech kvůli rodině, dětem pracovní kariéře či kdoví kvůli čemu ještě, se motocyklu vzdali, ale po padesátce se k němu opět vracejí. Motorka má prostě obrovské kouzlo a já navíc tvrdím, že za jejími řídítky se mládne.  

Tvojí nejoblíbenější destinací je Dakar. Dnes je to motoristický fenomén, ale i marketinkový a PR produkt. Ty jsi jej ale zažil v té médii nepoznamenané podobě. Co je jeho největším lákadlem, který tě prostě uhranul?

Nejen Dakar, coby hlavní město Senegalu, ale především nedaleké růžové jezero, kde jsem byl svědkem mnoha slavnostních zakončení nejtěžšího dálkového závodu Rallye Dakar. Jako novinář jedoucí po asistenčních trasách, jsem tam jezdil v době, kdy tam závodili, Ivoš Kaštan, Karel Loprais, Pepa Macháček a další čeští závodníci. Byla to krásná doba, kdy jsem si zamiloval celou Západní Afriku a s ní místa, kde se dakarská rallye jezdila. 

Asi neřeknu nic, co by mezi vámi motorkáři nebylo nepsaným pravidlem, že dálnice si na motorkách neužíváte. Co je pro vás za řídítky ten pravý adrenalin? Hory, průsmyky, úzké klikaté silničky…?

Opět velmi individuální záležitost. U mě jsou to nepoznané kraje, dálky a lidské příběhy, se kterými se na cestách člověk setkává. 

V rukou jsi držel řídítka stovek strojů. Které se držely nejlépe a za kterými se cítíš nejbezpečněji a nejpříjemněji?

Ano, to je fakt. Od mopedu po dva a půl litrové stroje, stejně jako ty rychlé mrchy, které jedou přes 300 km/h. Nejlépe se ale cítím za řídítky cestovních endur, ty jsem si velmi oblíbil. S těmi si můžeš užívat běžnou silnici, dálnici, ale i lesní nebo polní cestu. Vrcholem všeho je potom písečná poušť, taková Sahara nebo třeba poušť Gobi, to je radost na druhou. 

Aktuálně si užíváš motorku CFMOTO 450 MT, na které jsou podepsáni i čínští vývojáři. Dříve asi nepředstavitelný moment?

Čtyřipade MT je úžasnej model, kterým se výrobce trefil do požadavků mnoha motorkářů, což se podepisuje i na obrovském zájmu o tento model. Na tomto motocyklu mám za posledních 10 měsíců najeto bez jediného problému 52 000 km dvaadvaceti státy po třech kontinentech, takže maximální spokojenost. 

V čem konkrétně je jejich přínos této značce největší? Konstrukce, design, technologie…?

Je to již pět let, co jsem usedl na první model značky CFMOTO, model 650MT o kterém jsem prohlásil, že to je úplně jiná Čína než motocykly na kterých jsem před tím jezdil. Tato značka má raketový vývoj i když zpočátku využila spolupráce se značkou KTM. Ale taková 450MT a další odnože této kubatury už mají motor vlastní konstrukce, stejně jako novinka, kterou je tříválcový motor o objemu 675 cm. Jejich obrovským plusem je design. Není divu, vždyť jim ho dělá Carles Solsona Marti, Španěl žijící léta v Itálii, který pracoval pro značky Ducati, Aprilia  a z jeho dílny vychází třeba i takový skvost, jak MV Agusta Brutale Dragster.  

Je značka CFMOTO aktuálně na špičce mezi silničními motocykly? Nebo k tradičním značkám má ještě kousek cesty?

Řekl bych, že se mezi ně začíná velmi rychle řadit. Je to vidět nejen na prodaných kusech, ale i na respektu konkurence, která začíná být ve střehu. 

Platí u motorkářů, že čím má motorka silnější výkon, tím je lepší?

Řekl bych, že u nás v České republice to platí tak na 90%. Celý svůj motorkový život se ale snažím ukázat, že na jízdu za zážitky vás doveze i mnohem slabší motocykl. Teď to zrovna dokazuji s CFMOTO 450MT. Třeba loňskou dvouměsíční cestou po Střední Asii, která měřila 17 500 km. 

Je rozdíl mezi silniční motorkou a harleyem a mezi jeho uživateli propastný a v čem je mezi nimi největší rozdíl?

Klidně může být, ale záleží hlavně na jejich majitelích. Je to o toleranci, přátelství, pochopení. To dokáže smazat všechny rozdíly. 

Co plánuješ se svým motocyklem na jaro 2025?

Já hlavně neplánuji jenom na jaro nebo léto, protože u mě sezóna nezačíná, ani nekončí. Já prostě jezdím celý rok. Jen letos už mám za sebou dvě cesty po Maroku a v dubnu se tam vracím znovu a svou cestu protahuji až do Dakaru. Tedy přesně řečeno k Růžovému jezeru, mému tradičnímu místu, kde mnohokrát končila dakarská rallye. 

Jsou dva miliony najetých kilometrů metou, po které pověsíš řídítka na hřebík?

To tedy určitě v plánu nemám, ale potom už se v mém případě bohužel nedá cílit na nějakou reálnou metu, takže těch padesát, šedesát tisíc ročně asi lehce zredukuji. 

Jaro je v plném rozpuku a snad už všichni motorkáři vyladili své stroje a začínají se jimi plnit silnice. U nás na Slovácku je vyhlášený přejezd Buchlovských hor po E50. Je oblíbený v celé motorkářské rodině? Užíváš si jej, když přijíždíš do Uherského Hradiště a do naší skupiny AUTO UH?

Buchlováky, to je prostě pojem. A člověka neodradí ani vědomí, kolik kamarádů tam už svoji pouť skončilo. Nejsem žádnej závodník, ale stejně mě to tam vždy přinutí vzít trochu více za plyn.

V čem ti pomáhá naše skupina AUTO UH k naplnění tvých motorkářských cílů?

Pomáhá je silné slovo. Mě spíše těší, že jsem toto místo při objíždění motoshopů CFMOTO objevil a našel jsem zde spřátelené duše.

Když uherskohradišťský areál AUTO UH za PENNY marketem navštívíš, co tam najdeš hlavně? Kamaráda, odborníka, super servis?

Užasné je, že tam najdu vše, co jsi právě vyjmenoval. Což mi připomíná, že bych se tam měl zase někdy vydat.